Maminky si povídají: komu se děti podobají?

Rodičům se děti podobají hodně, prarodičům někdy ještě víc

Že jsou děti naše „minikopie“, to je bez debat. A vůbec nejde jen o vzhled. Ten se u mrňousků mění skoro z hodiny na hodinu. Ale pozorování jejich povah, chování a osobnostních rysů, to je teprve ten pravý pohled do zrcadla.

Co všechno ve svých malých odrazech můžeme rozpoznat? O tom jsem si povídala se třemi maminkami.

Milé maminky, dnes tu máme dětí jako smetí. Každá máte doma tři kousky různého věku a to už je pěkně velký balík odlišných povah a jedinečností. Vidíte se vy osobně alespoň v jednom ze svých dětí?

Ema: Této otázce se musím hrozně smát. Vždycky v toto ohledu trochu lituji svého muže i sebe zároveň. Máme totiž tři holčičky a všechny jsou „celá já“. Jedna je v pubertě, druhá nastupuje do školy a nejmenší Emči je půl roku. A každá je jako já, když jsem byla v jejich věku. Je jich všude plno a zdědily můj temperament. Můj muž je tichý klidný introvert a ani jedna z dcer z té jeho mlčenlivosti nemá ani kousek.

Veronika: Mám dojem, že u nás je to pěkně namíchané. Kluci jsou směska mě a mého manžela. Tam hned poznáte, že David je takové hodné trdlo jako já a Míša je stejný tajfun jako manžel. Ivance jsou čtyři roky a je to do posledního povahového drobku celá moje máma. Takový typický hrom do police, co je hned se vším hotov. Hned si udělá pořádky a s ničím se příliš nepáře. Někdy mám pocit, že ta malá strčí do kapsy i ty dva velké bráchy, když jde o lumpárny. A přesně taková byla i moje mamka, když byla malá.

Katka: Tři kluci, no. Co vám mám povídat. Nejstarší syn je jak vzhledově, tak povahou celý tatínek. Naprosto jako přes kopírák. Prostřední syn, tak ten je zase mladé vydání mého tatínka. A ani ten poslední klouček ze mě nemá ani ň a je to celý táta mého muže. I proto se můj manžel vždycky hlasitě směje, když se náš nejmenší rozčiluje třeba na hračky. Ukazuje na prcka a říká: Vidíš ho? To je úplně stejné, jako když jsem bydlel s našima.

Krásně jste mi nahrály na prarodiče. Dlouho jsem si myslela, že děti jsou jen po rodičích. Z vašeho vyprávění je ale jasné, že jsem se pěkně sekla.

Ema: Když máte jedno dítě, ono to není tolik poznat. Když jde o jedináčka, je to miláček všech a každý se v něm vidí, protože chce. Veškerou pozornost soustřeďujeme jen na to jedno dítě a každý si rádi tak nějak přihřejeme polívčičku. Když už ale máte dětí víc, moc to nevnímáte a je to přesně naopak. Nestudujete je tolik a pak se nestačíte divit, co po vás nebo prarodičích podědily.

Veronika: No jéje. To byste se divila, jak moc se děti podobají babičkám a dědečkům. U kluků jsem to taky ještě úplně netušila nebo si toho nevšímala, ale u Ivky, tak tam je to už jiný „level“. To vás přímo bije do očí, jak je malá podobná mojí mámě. Ještě jí není ani pět, ale vždycky musí mít poslední slovo a není-li po jejím, dětsky nadává jako špaček. A totéž vždycky byla a je moje mamka. Samozřejmě, že nikdo svoje mínusy nechceme vidět, a tak se jí vždycky škodolibě, ale s láskou posmívám, když ji s tímhle malá přímo konfrontuje.

Katka: Já si myslím, že to jinak být ani nemůže. My jsme v něčem po svých rodičích a naše děti jsou v něčem po nás. Proto bych tipovala, že se to točí pořád hezky dokolečka a například některé povahové rysy se dědí z generace na generaci. Jen některé vidíme dřív a některé později. Asi to je hodně i o tom, jak fungujete se svými rodiči. Když neprobíhá žádná komunikace nebo nejsou dobré vztahy, nemáte se kde doptat, zda vaše dítě nemá to a to po prarodičích. Když zůstanu v naší rodině, tak u nás to ten nejmenší vychytal po dědovi natolik, že se to nedá přehlédnout. To vidíme úplně všichni.

Celý text článku najdete v Miminku č. 3/2022, které je v prodeji na stáncích od 24. 2. do 23. 3. a v elektronické verzi bez časového omezení na adrese https://www.alza.cz/…d6964366.htm

Bára Klímová

22. 2. 2022

Zpět na přehled článků

---