facebook
Obálka časopisu Miminko Aktuální číslo
Příští číslo vychází
20. 12. 2017
Elektronická verze časopisu Miminko

Napište nám

 
« Předchozí 1 11 20 26 27 28 29 30 31 32 39 Další »
Čtenář/ka časopisu Miminko 08. 01. 2009 / 12:00

mili casopise miminko kupuji si vas od chvile co jsem porodila svojii dcerku barusku a moc nam oboum pomahate najdu v casopise uplne vsechno sem hrozne rada ze takovi casopis vubec je. ste skveli a chci vam poprat at se vam dari furt stejne a at mate hodne spokojenych maminek jako jsem treba ja.z pozdravem zuzana z prahy

Čtenář/ka časopisu Miminko 23. 02. 2009 / 12:00

milá redakce,

děkuji za skvělý časopis, který mi u mnohokrát pomohl se svými radami. Mám své první mimčo, tříměsíční Kačenku a jako „stará matka“ jak mě při některých vyšetřeních označili (rodila jsem v den svých 41 narozenin) bych chtěla uklidnit ostatní budoucí maminky co si počkali, že vše je v pořádku, porod byl bez problémů a péče o malou i když hodně akční princeznu je pohodová. Nenechte se otrávit narážkama na věk, miminko stojí za všechny poklady světa…:-)

Čtenář/ka časopisu Miminko 14. 11. 2008 / 12:00

dobry den chci vam hrozne podekovat za tenhle uzasnej casopis kterej me hodne naucil!chci vam napsat svuj pribeh i kdys pro nekoho bude nepochopitelny.je mi 16let a mam rocni holcicku barunku.stalo se to vsechno hrozne rychle ve 14letech sem se seznamila z jednim klukem kterymu jsem lhala o tom kolik mi je let.rekla sem mu ze je mi 16let a hrozne sem se zamilovala zacaly jsme spolu chodit a vyspaly jsme se spolu ja pred nim chtela us vypadat dospele tak jsem mu rekla ze beru antikoncepci ale nebrala sem ji dalsi mesic sem to nedostala a v tom zmatku a v zamilovanosti jsem si toho vubec nevsimala asi po 4mesicich se me mirek zeptal jestli sem to dostala atd ale rekla jsem ze sem byla u doktorky a ze mi rekla ze mam zanet mocoviho mechyre a ze ot toho to nemusim dostat pak sem se furt na neco vymlouvala . asi o 4mesice pozdejs jel mirek do anglie.a v tu dobu sm vedela ze tehotna jsem ale furt sem si to nepripustela a nevenovala tomu pozornost!priznala jsem se mu kolik mi je opravdu let vty dobe mi bylo us 15.a taky mu rekla ze jsem v 5mesici sama sem nevedela v jakym mesici jsem nikam jsem nechodila k zadnemu doktorovi.a bricho sem skoro zadny nemela protoze jsem dost silne postavi a nosim volne veci.o tyden pozdeji jsem v noci dostala hrozne boleste sla jsem za mamou tu to ani ve snu nenapadlo ze bych mohla byt tehotna nejak k ranu mi mama sahla na bricho a nahmatala barunky hlavicku a jely jsme hned na ginekologii tam mi rekli ze jsem us otevrena tet presne nevim na kolik cm,a odvezla me sanitka do porodnice na bulovku.a tam jsem porodila baru z mirkem jsme spolu do tet sme oba radi ze barunku mame a ja toho vseho hlavne tech lzi hrozne moc lituju!davala jsem v sazku barunky zdravi tet bych to nikdy vzivote neudelala!o barunku se starame z mirkem oba dva a de nam to jako kazdymu jinymu paru z miminkem!A ZAP­LATPAMBUH JE BARUNKA UPLNE ZDRAVA A HEZKA HOLCICKA Z POZDRAVEM ZUZANA

Čtenář/ka časopisu Miminko 20. 10. 2008 / 12:00

Dobrý den, ráda bych se s vámi podělila o svůj zážitek z těhotenství jako takového. Jsem teď v 9. měsíci těhotenství a na porod čekám jako na smilování boží…

V první řadě bych chtěla poukázat na to, jak se děsně moc změnila doba. I když je mi 21 let a vím věci jen z vyprávění…To, že když se holka nevdala do dvaceti let a neměla mimčo, tak byla hned zvláštní, každý si na ní ukazoval. A v dnešní době? V dnešní době je všude okolo nás propagováno těhotenství v „pozdějším“ věku a ukazuje se naopak na ty, které mají dítě dřív. Ne, že bych byla nějakým způsobem proti tomu pořídit si děťátko po 35ti letech-ba naopak-sama to tak plánuji (se svým třeba třetím dítětem), ale tím, že je dneska v popředí kariéra a že se všichni hrnou nahoru po jakýchsi kariérních stupíncích žebříku a děti až prostě potom, tak „MY“ maminky, kterým je pod 25 let, čelíme otázkám typu-„Ale to nebylo plánované miminko-nebo jste ho plánovali?“ Opravdu-noviny, časopisy, internet…jsou pozdějším těhotenstvím úplně plné. No a já jsem tedy jednou z těch „mladých“ maminek. Té výše zmiňované otázky jsem si poslechla až až a opravdu jsem se cítila dost hrozně. Vždyť třeba studovat se dá taky při děťátku-sice dálkově, ale dá…Pracovat na mateřské už také není zas až tak těžké. Dokonce i bez peněžního omezení, což je super. Tak v čem je problém? Jsem moc ráda dnešnímu babyboomu. Třeba nebudu jednou z mála mladších.

Ale dost o věku a těhotenství. Další mou zmiňovanou kapitolou budou problémy. Jak originální. Každá těhotná si stěžuje, jedna na to, druhá na ono. Od začátku těhotenství až tak zhruba do 4. měsíce jsem zvracela a skoro nic jsem nepozřela. Byla jsem jako dvakrát přeloženej vítr a nemohla jsem chudákovi manželovi ani uvařit-prostě-kuchyň byla pro mě něco jako 13. komnata, která je záměrně zamčená na klíček. Pak ustaly problémy ve 4. měsíci a začaly problémy další…Jedním z nich byl můj zážitek z gynekologie. Nebylo to nic špatného-paní doktorka se chovala velmi vlídně, sestřičky též…ALE !!! Bodejď by ne, když si za to nechávali zaplatit velmi tučné peníze. Opravdu-v jednom nejmenovaném centru po mě chtěli 700 za každý normální (standartní-jak chcete) ultrazvuk, 900 za zjištění pohlaví dítěte…Na monitoru paní doktorka viděla malého pindíska a šup-o skoro tisícovku jste milá maminko lehčí. Dost mě to vyděsilo, ale nechávala jsem to plynout zhruba do 5. měsíce, protože jsem jako prvorodička myslela, že je to normální. Pak mi to ale jednou nedalo a zavolala jsem si přímo na VZP-na nějakou jejich centrálu a tam zjistila, že usměvavá paní doktorka si nechává proplácet všechny úkony dvakrát-jednou od pojišťovny a jednou od maminek. Jak podlé-takhle se vydělávají peníze! Tak jsem se pokoušela přeobjednat-sice mi to chvilku trvalo, protože bylo všude narváno, ale nakonec se mi to podařilo do soukromé ordinace, kde přestože je ta ordinace soukromá, se neplatí…

Nastává 6. měsíc a mně nastávají další trable. Stěhujeme se do koupeného baráčku a řešíme otázku, čím začít u rekonstrukce dřív. Neměli jsme nejprve ani vodu. To se za 5 dní vyřešilo a šikovný tchán s taťkou nám vodu zavedli, ale než byla teplá, tak jsme se 14 dní koupali ve vodě studené. Následovala kanalizace, elektřina…topení. Všude plno prachu, všude cihly od bourání. Šílená představa, že? Já v té době ještě pracovala v jedné nejmenované firmě, díky které jsem posléze přišla o mateřskou, ale to je pohádka zase jiná. Takže práce, barák, ještě jsem studovala (teda vlastně studuji) vejšku. No a k tomu všemu ty pravé těhotenské problémy jako je změna nálad, hemeroidy, pálení žáhy, UKRUTNÁ! bolest v kříži…ty změny nálad byly pro mého ubohého manžela asi to nejhorší, vzhledem k tomu, že sám měl svých problémů dost, když si bral přesčasy v práci, ještě makal na baráku, též se snaží studovat. NO a do toho jeho ubrečená manželka, která mu věčně vytýká, že jí nemá rád, že jí nehladí břicho, nepusinkuje jí při příchodu a odchodu-kdybych mohla, tak mu masíruju a škrábám zádička celý rok, pač to má rád a jedině tím bych mu tohle mohla vynahradit.

Teď jsem tedy v 9. měsíci, všechny problémy přetrvávají, přičemž máme už spoustu věcí v baráku hotovo-teda až na podlahy a stěny, což je také vcelku zásadní, ale s menší pomocí od kamarádů se to snad zvládne a na kuchyň, ale to se vyřeší dvojvařičem a remoskou. Krom toho se už nemůžu ohnout přes břicho a pořád přemýšlím, jak to sakra udělám s tou školou při kojení? Už jsem se dohadovala s mamkou, že mi bude vozit chlapečka na kojení, zvládaly to naše báby a to každý den, když jim prabáby vodily do práce děti, budu to zvládat i já jednou za 14 dní. Nebo si mám mlíčko odstříkávat aspoň po dobu toho šestinedělí? To teda nevím. Každopádně-na žádném předporodním kursu jsem nebyla-ale zítra mě teda čeká, abych byla „in“ a nic mi neuteklo…ale zato mě maminka pustila úžasnej (ať žije ironie) dokument jménem porod, kde je všechno vidět zhruba z půl metru. Takže…OPĚT! lituji svého manžela, který všechno toto absolvuje a ještě mě bude muset psychicky držet, až na něj budu řvát, že to nezvládnu a až uvidí to všechno.

A shrnutí? Těhotenství je vlastně skvělé období plné proměnlivých nálad a otázek, co a jak… Ale ne-myslím, že teď si vy starší maminky říkáte-tak vidíš, holka, po přečtení tvého článku bychom ti chtěly říct, že vlastně ani nejsi zralá mít děťátko, když si tolik stěžuješ, když píšeš takové bláboly. Ale víte co? I přes ty problémy, přes ty složité situace, ve kterých jsem byla nebo jsem a budu-přes to přeze všechno se strašně moc na děťátko těším a věřím, že mi to všechno ten uzlíček štěstí vynahradí. Až ho poprvé dostanu na svá prsa, ať uvidím tatínka plakat dojetím, že má syna…až se poprvé postaví, bude chodit, bude mít ty své dětské problémy…na to všechno se těším. Mým životním cílem nebyla kariéra, být úspěšná, známá nebo snad bohatá, ale mít svojí spokojenou rodinu a být šťastná. A protože jsem děsně nedočkavé stvoření, tak jsem se pro mimíska rozhodla už teď. Tak mě prosím neodsuzujte…a přeji hodně štěstí a trpělivosti všem, které se rozhodly stejně jako já.

Čtenář/ka časopisu Miminko 26. 07. 2008 / 12:00

Milá redakce časopisu Miminko,

prosím o otištění mého „varování“, které se týká cvičení dětí Vojtovou metodou. Posílám jej do více časopisů pro maminky, protože snad touto cestou oslovím nejvíce rodičů, kteří s dětmi cvičí. Hned v úvodu předesílám, že toto cvičení je jedinečnou metodou vedoucí ke zlepšení hybnosti rizikových nebo postižených dětí. Moje varování se týká metodiky provádění.

Můj syn se narodil 7 týdnů před termínem. Hned v nemocnici jsme začali cvičit, a po propuštění nás odeslali na specializované pracoviště, kde jsme chodili na neurologické kontroly a rehabilitaci. Rodiče, prosím vás, specializované automaticky neznamená, že tam cvičí dobře. Když nám po 5 měsících opravdu poctivého cvičení (4× denně) paní neuroložka na kontrole řekla, že dítě odpovídá kvalitou pohybu 6 – 8 týdnům, ale že postižený není, „jenom“ zpomalený, musela jsem to nějak řešit. Věděla jsem totiž, že tak obrovské zpomalení vývoje znamená, že se něco děje špatně – buď syn postižený je, nebo cvičíme špatně. A podotýkám, že jsme byli vždy chváleni, že cvičíme velice dobře.

Na internetu jsem si našla fyzioterapeutku, která provádí vyšetření motorického vývoje dětí a konzultaci terapie. Má certifikovaný kurz ze školícího střediska RL-Corpus v Olomouci, které se výukou terapeutů zabývá. Vyšetřila Jakuba podrobněji než paní doktorka z neurologie a konstatovala, že syn má centrální koordinační poruchu 2 – 3stupně (jsou celkem 4). Pak jsme se dali do cvičení – samozřejmě, že i když vše říkala velice slušně a opravovala postupně až nenápadně, ve finále to cvičení vypadalo úplně jinak. Ať se jedná o provedení či posloupnost cviků. Původní rehabilitaci jsme opustili a dojíždíme jednou týdně za paní magistrou. Po 2 – 3 týdnech terapie udělal Jakub takový pokrok, až to bylo k neuvěření. Dohnal zameškané a teď již jeho dovednosti skoro odpovídají věku. Začíná se přetáčet na bříško a s manželem jsme z toho nadšení. Ještě nevíme, jak bude jeho vývoj vypadat dál, protože míra postižení se rozpozná po jednom roce – až začne dítě chodit. Může být bez následků, může být postižený. Každopádně vím, že dělám pro něj to nejlepší, co mohu. A velice lituji ztracených 5 měsíců neúčinného cvičení. Teď je cvičení o to těžší, že Jakub je již silnější a musíme se občas prát. Malé miminko je rozhodně tvárnější..

Rodiče, pohlídejte se kvalitu terapie a nebojte se ptát, zda mají vaši terapeuti specializovaný kurz. Samozřejmě nechci tvrdit, že je spousta „špatných“ terapeutů – je to tak jako v každém jiném povolání, lidé výtečně kvalifikovaní a jiní méně. Pokud se vám cokoliv nezdá, ihned vyhledejte někoho, kdo provádí konzultace. Děláte to pro své dítě. A když už cvičení věnujete tolik energie, odhodlání a důslednosti, ať to má smysl. Já jsem se po zjištění, že cvičíme špatně málem zhroutila. Vyvarujte se toho. Je to náročné pro vás i pro dítě, a když budete cvičit správně, určitě uvidíte výsledky dřív. A nebudete mít pocit, že jste ten malý uzlíček trápili zbytečně. Přeji vám pevné nervy.

Obrovské poděkování patří paní magistře Zábojníkové, která nás zachránila.

Kateřina Honová

Čtenář/ka časopisu Miminko 19. 08. 2008 / 12:00

Preju vam krasny den.Zacetla jsem se do dopisu ctenarek a trosku jsem nechapala reakci na clanky koncici napr.smrti miminka.Je mi cerstvych :-) 24 let a s pritelem,ktery je o 6 let starsi jsme se snazili o miminko rok.Byli jsme z toho zoufali,spis vice ja nez pritel.Prosli jsme spoustou vysetreni,brala jsem hormony…Nakonec mi muj (bajecny) pan doktor rekl,ze pro me bude tezke otehotnet,protoze v mem tele neprobiha ovulace.Byla jsem z toho nestastna.Doufala jsem ale stale dal a nevzdavali jsme to.Potom jsme to nejak vypustili a soustredili myslenky na jine veci a zase si plne uzivali sexu:-) bez zaminky otehotnet.Prisel den me menstruace a nic.Mam ji presnou jako hodinky.Po tydnu bez menses a po (s prominutim)sez­ranim desitek nanuku jsem si udelala test.Byl pozitivni!!!Sedela jsem v kuchyni,brecela a nevericne zirala na dva ruzove prouzky.Byla jsem ve 4.tydnu.Byl to muj nejstastnejsi den.Po absolvovani ruznych vysetreni jsem si tehotenstvi moc uzivala.Ale nevydrzelo mi to dlouho.Po tydnu jsem zacala lehce krvacet.Jeste kdyz jsem nevedela ze jsem tehotna jsem prodelala meningitidu,vysoke horecky,antibi­otika…Mela jsem hrozny strach.Uz mi zacinalo rust brisko,byla jsem v 7.tydnu.Bohuzel jsem se v nedeli rano probudila s velkymi bolestmi bricha a pritel me musel rano v 6 hod odvest do nemocnice.tam jsem o miminko prisla,potratila jsem.je to uz mesic a ja na to musim porad myslet.Trapim se a myslim na to,jake by to bylo,kdyby vse bylo tak,jak bych chtela,aby to probihalo.Ted jsem v „sestinedeli“ a za 2–3 mesice se muzeme o miminko znovu pokusit.Chci jen rici,ze to neni jen o tom perfektnim tehotenstvi.Ze­ny,ktere toto neprozily,to zrejme tezko chapou.Ale jsme i my,ktere potrebujeme vedet,ze nejsme samy a ze je vic maminek,ktere tahle myslenka drzi nad vodou a dovoli jim jit dal.Je to ma zkusenost,a tak si myslim,ze bychom o tyto clanky nemely byt ochuzeny.Mamin­ky,ktere z toho maji zle sny,mohou otocit stranky.Ale my,ktere jsme to zazily na vlastni kuzi,zadnou stranku otocit nemuzeme.Je to v nas a musime se s tim poprat samy.Dekuju,ze jste.

Petula

Čtenář/ka časopisu Miminko 16. 09. 2008 / 12:00

Než vyjdeme na procházku, obujeme si botičky…

Pravou botku na nožičku,

uvážeme na mašličku.

Pravou, levou obtočíme,

pak do světa vykročíme.

Levou botku na nožičku,

uvážeme na mašličku,

Pravou smyčku obtočíme

a do světa vykročíme.

Při odchodu z návštěvy můžeme zkusit:

(obtočíme pravou, levou

a zas příště na viděnou)

nebo (obtočíme levou, pravou

a už papa, nashledanou)

Jarmila Gaubová, Ostrava

Čtenář/ka časopisu Miminko 07. 06. 2008 / 12:00

Dobrý den. Váš časopis si kupuji téměř rok. Když jsem otěhotněla doporučila mi ho kamarádka, tak jsem neváhala a časopis začla kupovat. Každý měsíc netrpělivě vyhlížím stojan v trafice. I když máme naší princeznu dva měsíce, už mezi námi, tak si miminko kupuji dál. Nedákážu si představit, že bych si ho nekoupila. Spoustu věcí jsem již uplatnila s dozvím se tam to co potřebuji vědět. Jen mě mrzí, že jsem miminko nezačala kupovat dřív, protože jsem o hodně informací už přišla což mě dost mrzí. Naše princezna se jmenuje Sára a je strašně moc hodná. Narodila se nám 2.4.08 v 0.45h. Měřila 52cm a vážila 3750g, takže docela pěkný kousek. Byl to můj první porod. Věděla jsem, že to bude bolet, ale ta bolest zato stojí. Zbudila jsem se 1.4 v 2.30h na bolesti břicha a to na mě přišli první kontrakce po 10min. Odešla mi hlenová zátka a já věděla, že princezna se chystá na svět. Přítele jsem nechtěla budit, protože ráno vstával do práce. Tak jsem pochodovala s kuchyně do obíváku a díchala jak blázen. Ráno v 11h jsme jely do nemocnice. Kontrakce byli častější. Tam mi řekli, že jsou to jen poslíčci, ale tipují, že do večera porodim. Jely jsme tedy domů. Celé odpoledne jsem prospala a kontrakce přestali. Jenže přišla šestá hodina a začlo to na novo. Zavolala jsem tetě a ta mi kontrakce hlídala. Bylo to silnější a častější. V 19.30h už jsem jela do nemocnice. K porodu měl jít semnou přítel, ale když to všechno viděl, celý se rozklepal a byl zbělal jak stěna, tak na konec semnou u porodu byla teta. Přítel šel čekat k sestře. Dostala jsem klistír a čekala, až se otevřu. Než přišla ta pravá chvíle trávila jsem čas ve sprše a pochodováním zavěšená tetě na zádech. Kontrakce sílili a ten pocit tlačení se nedal vydržet. Prostě jsem občas zatlačila. Jednou jsem zakřičela au a porodní asistentka mi vynadala ať neřvu, že nato neni zvyklá. Tak jsem se pak bála i tlačit, abych nedostala vynadáno. V 0.45h byla Sára na světě. Položili mi jí na bříško a já byla štastná, že to mám za sebou a konečně jí mohu držet v náručí. Teta jí šla napsat jméno a číslo na tělíčko. Pak mi jí přiložili k prsu, ale hladík neměla, tak jí odnesli. Já všechny obvolala i když to bylo v noci. Chtěla jsem, aby to každý věděl, že máme princeznu na světě. Měla jsem chuť to vykřičet do světa. Porod proběhl bez komplikací a Sára je zdravá jako rybyčka. Nejdřív jsem si říkala, že druhý ani náhodou a když už, tak za deset let, ale teď když už mě nic nebolí, tak chci i druhý mimčo. Odvezli mě na pokoj a ráno jsem dostala Sáru k sobě a od té doby jsme spolu. Odpoledne přišla máma s tátou. Oba po mě ,,hodili" kytku a hnali se k postýlce. Začli brečet. Říkají jí cácorka. I přítel přišel. Šla jsem proti němu se Sárou v naručí a viděla ho jak pláče. Dal mi pusu vzal jí na ruku a strašně začal plakat. I já měla na krajíčku. A pak že chlapi nebrečí. Sára roste jako z vody. Jsou jí dva měsíce a měří 61cm a váží 5,5kg. Plně jí kojím a jsem zato ráda, protože si to užívám. Sára se na mě usmívá a já vím, že je spokojená a nic jí nechybí. V noci krásně spinká. Usne ve 22h a spí do 5.30h. V nemocnici říkali, že jí mám každé tři hodiny budit na jídlo, to jsem zkusila jednou a Sára pak byla celou noc nespala. Takže jí teď nebudím a myslím si, že jí to ani vevadí. Když má hlad, tak se umí přihlasit. Jsem šťastná, že jí máme. Dala bych za ní život, protože je to můj andílek. Nejlepší odměnou matce je, když vidíte jak to malé stvoření spinká nebo se směje a nic mu nechybí. Je to takový malý zázrak a já jí strašně miluji:-) Takový je můj příběh. Vím, že není ničím zajímaví, protože se v něm neudálo nic hrozného, jak v těhotenství tak u porodu, ale jsem ráda, že jsem to mohla někomu napsat a přečte si to aspoň někdo u vás v redakci. Jste skvělí časopis. Přeji hodně uspěchů. S pozdravem Jiřina Čermáková a Sárinka z Kladna

Čtenář/ka časopisu Miminko 16. 03. 2008 / 12:00

Mile miminko..chtela bych touto cesto pozdravit Vas uzasny casopis.Ziji s rodinkou v Anglii a o to vic se tesim na chvile,kdy si te prectu na internete.Bylo jsi moji kamaradkou,rad­cem..kdyz jsem cekala nase treti ditko.Presto, ze jsem uz „ostrilena“ maminka-nejstarsi dcera uz ma 15L..,mela jsem moc rada chvile,kdy jsem si napustila plnou vanu s poradnou penou a relaxovala jsem,to se urcite zamlouvalo i nasi dcerunce v brisku.))Je skvele,ze dnesni tehulky maji takove moznosti dozvedet se moderni rady i z vaseho casopisu.Kdyz jsi ja vzpomenu,jake „rady“ jsem se ja docetla jako tehulka pred 15 lety:((..A tak verim,ze stejne jako ja,i „dnesni " maminky,oceni Vase pohotove a aktualni rady, ohledne miminka,porodu,te­hotenstvi..Chte­la bych vsem tehulkam poprat krasne tehotenstvi,bez­prob.porod a na konci te krasne cesty zdrave miminko!A Vasemu "MIMINKU“ mnoho spokojenych ctenarek,ctena­ru!Urcite zavolam rodine do ceska,aby mi schovali vase dalsi nove cislo.)))Treba nam jeste priroda „dopreje“ dalsi uzlicek stesti,drze nam,prosim pesticky:))…Mejte se moc krasne!Vase verna ctenarka Lenka-Vel.Britanie.

Redakce

Milá Lenko, děkujeme za povzbudivý dopis. Jsme rádi, že se Vám Miminko líbí a doufáme, že Vás nezklameme ani v budoucnu. Přejeme Vám splnění Vašeho přání! Vaše redakce Miminka

Čtenář/ka časopisu Miminko 27. 05. 2008 / 12:00

Dobrý den, dnes nám došla hračka za předplatné, velmi se mému Matýskovi líbí, děkujeme, s pozdravem Pavla Rozsypalová

Redakce

Milá paní Pavlo, jsme rádi, že k Vám hračka v pořádku dorazila a přejeme Matýskovi s hračkou i bez ní spoustu zábavy. Vaše redakce

« Předchozí 1 11 20 26 27 28 29 30 31 32 39 Další »