facebook
Obálka časopisu Miminko Aktuální číslo
Příští číslo vychází
22. 2. 2018
Elektronická verze časopisu Miminko

Napište nám

 
« Předchozí 1 11 21 26 27 28 29 30 31 32 40 Další »
Čtenář/ka časopisu Miminko 29. 10. 2009 / 12:00

Dobrý den chtěla bych se zeptat,když jse k vám do časopisu posílaly foto naší dcehy jestli jestli dáte foto do časopisu miminko.

Redakce

Fotografie otiskujeme v pořadí, ve kterém přišly. Ty, které nejsou pro tisk použitelné, bohužel otisknout nemůžeme.

Čtenář/ka časopisu Miminko 25. 06. 2009 / 12:00

Milé Miminko… Ráda bych se podělila o svou zkušenost s porodem a dodala tak aspoň trošku otimismu nastávajícím maminkám, které se možná trošku bojí.

Miminko jsme si s přítelem přáli, ale trvalo skoro půl roku, než se mi na testu objevily 2 čárky. Těhotenství bylo bez komplikací, takže jsem si to všechno krásně užívala. Netrpěla jsem žádnými nevolnostmi, všechny testy byly také v pořádku, tak jsem se těšila, až budu mít miminko u sebe. Termín jsem měla vypočítaný na 10. 3. 2009 a druhý na 17. 3. 2009. Kolem 32. týdne jsem začala přemýšlet, kde chci svoje miminko přivést na svět. Povídala jsem si s maminkami v okolí, četla jsem spoustu článků na internetu, poradila jsem se se svým lékařem. Nakonec padla volba na Domažlickou porodnici. V 35. týdnu jsme tam začli jezdit na ozvičky. Už od první návštěvy jsem byla touto porodnicí nadšena. Krásné, klidné prostředí, všechny sestřičky, porodní asistentky, všichni lékaři byli moc milí a ochotní. Vždycky mi odpověděli na všechno, co mě zajímalo. Naprosto samozřejmé bylo, že se ptali, jestli se mi dobře leží, jestli nechci npít nebo na záchod, vysvětlovali mi všechno co s náma dělali. No prostě úžasné. Všechno tam na mě působilo tak vyrovnaně a klidně, že jsem věděla, že jsem neudělala chybu, že chci svůj první porod prožít tady. Nějak jsem si byla jistá, že tady bude všechno v pořádku.

Na ozvičky jsme jezdili s přítelem každý týden. První termín porodu byl pryč a nis se nedělo. Jen už mě pořád všechno bolelo, hlavně pánev a otékaly mi nohy, tak jsem se těšila, až až bude porod za mnou. Každý den jsem si přála, ať už to začne. Bylo pondělí, 16. března a my jeli do porodnice na kontrolu. Pan primář mi řekl, že porodní cesty jsou připraveny, že se porod může každou chvíli rozběhnout. A zeptal se, kdy chci rodit, že by mi zavedli tabletku. Řekla jsem, že co nejdřív, že už se na miminko moc těším a že už je to čekání strašně dlouhé. Domluvili jsme se na druhý den na ráno.

Pčesto, že jsem věděla, že mám druhý den rodit a i když člověk hodně načte, jako prvorodička jsem netušila co mě čeka, spala jsem celou noc a necítila jsem žádný strach, ani úzkost. Jen jsem se těšila, že už to bude za námi a budumoct konečně pochovat svojí holčičku. V 7 ráno mi pan primář zavedl tabletku, se staniční sestrou jsme sepsali potřebné dokumnty a šla jsem na pokoj čekat, co bude. Přítel byl se mnou, ale já ho pak poslala domů, ať si odpočine, že se porod rozběhne nejspíš až později odpoledne, tak aby měl sílu, že nás čeká asi náročný večer a možná i noc. Máme to domů hodinu cesty, tak jsem ho ujistila, že zavolám hned, jak se něco začne dít. Ležela jsem pak sama na pokoji a přemýšlela a pozorovala se, jestli se něco neděje. Po dvou hodinách mě vyšetřila paní doktroka, ale zatím nic. Podle ozev bylo miminko v pořádku, ale kontrakce nikde. Zase jsme si lehla a čekala dál. Kolem desáté začli malé bolesti v podbřišku. Jen tak jako při menstruaci. Tak jsem sledovala, jaestli se opakují a po jaké době. Bylo to asi 15 minut a jen takové slabé křeče, tak jsem to nějak neřešila. Pak jsem ale vstala a chtěla jít na záchod. V tu chvíli mi praskla voda a začli kontrakce. Už mnohem silnější, ale dali se v pohodě vydržet. Šla jsem za sestřičkou, že se porod nejspíš rozbíhá a že mi praskla voda. Paní doktorka mě zase vyšetila a radostně oznámila, že se porod rozběhl, že se pěkně otvírám, že ještě dneska porodíme. Šla jsem si na pokoj pro ručník, vodu a mobil. Volala jsem přítelovi, že už mám bolesti, ať přijede. Porodní asistentka mi nabídla předporodní přípravu. Chtěla jse, klizma, protože jsem byla přesvědčená, že to porod ulehčí, hlavně vytlačování miminka. A potvrdilo se mi, že to tak je. Měla jsem k dispozici masážní vanu, sprchu, míč, hudbu, ale já jen chodila po porodním pokoji a rozdýchávala kontrakce. Přicházeli jedna za druhou.Bylo skoro dvanáct hodin. Pořád jsem koukala na parkoviště, jestli už jede „taťka“, i když to bylo sotva půl hodiny , co jsem mu volala. Myslela jsem, že máme času dost. Porodní asistentka mě každou chvilku kontrolovala. Už jsem byla otevřená na 8. Porod postupoval rychle. Byla jsem ráda, že už snad budu moct brzo tlačit, protože konte¨rakce už byly vážně nesnesitelné. A co bylo nejhorší, neměla jsem šanci vydechnot. Přicházeli jedna za druhou. Přišla za mnou zase paní doktorka, prohlédnout mě a zeptat se, jak se cítím, jak to zvládám, jestli něco nepotřebuju. Zeptala jsem se jen na nějaké umrtvení, ale všichni se schodli na tom, že než by mi cokoliv zabralo, budu už mít dávno porod za sebou. To mě uklidnilo. Že už ty bolesti nebudou trvat dlouho. Měla jsem strach, že mě to vysaje a já nebudu mít sílu pak porod dotáhnout do konce. Že mě moje tělo zradí.To jsem ale netušila, jaké rezervy v sobě maminka má, když přivádí na svět svoje děťátko. Najednou jsem měla obrovské nutkání jako když potřebujete na záchod. Asistentka mi pomohla na porodní lůžko, paní doktorka mě znova prohlídla a oznámila, že hlavička už je v porodních cestách, ať začnu tlačit, až přijde kontrakce. Chytla jsem se pod koleny, zavřela oči a s další bolestí jsem tlačila co to dalo. Stihla jsem to třikrát a pak bolest polevila. Paní doktorka mě ujistila, že miminko je v pořádku, že postupuje dobře, jen ať hodně dýchám nosem, ať má dost kyslíku. Pak přišla další kontrakce a já začla znova tlačit. Po těch bolestech, které jsem musela jen rozdýchávat bylo to, že jsem mohla tlačit, strašná úleva. Opřela jsem se do toho, co to šlo. A najednou ten tlak povolil, cítila jsem, jak maličká vyklouzla ven a slyšela jsem, jak o podlahu šplouchla voda. Zvládli jsme to! Bylo to za námi. Bylo 12:40, Natálka vážila 2500 g a měřila 48 cm. Maličkou mi hned položili na bříško. A v tu chvíli otevřel přítel dveře a hrbul se ke mě. Neměla jsem moc sil. Jen jsem hladila mimi a říkala jsem, že už je tu konečně s náma. Napamatuji si, kdy jí přestřihli pupečník. POřád jsem si ji prohlížela a ona na mě vykulila očka. Bylo to to nejkrásnější,co jsem kdy viděla. Hned vedle mě ji ošetřili, zvážili, změřili, prohlédli a pak uý¨ž mi jí zase hned dali. Zbývalo jen porodit placentu, ale to už byla maličkost. Neměla jsem žádná porodní poranění, ani nastřiženou hráz, tak mě paní doktorka jen prohlédla, jestli nekrvácím a jestli je všechno v pořádku. Odpočívala jsem, přítel mě hladil a říkal, jak je na mě hrdý. Že ho to moc mrzí, že to nestihl, ale že je pyšný, jak jsem to zvládla. Porod a první chvilky s Natálkou jsou to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Jsou ty nejnádhernější vzpomínky co mám. Moc bych chtěla poděkovat všem z Domažlické porodnice, že mi umožnili si porod prožít, že jsem měla šanci zvládnout porod sama s miminkem. Že nám do té naší nejtěžší práce nikdo zbytečně nezasahoval, jen dohlíželi, aby všechno bylo v pořádku a byli nablízku, kdby nastaly nějaké komplikace. Můj obroský dík patří panu primáři MUDr. Hamadejovi, paní doktorce MUDr. Michalčínové, která pomáhala maličké na svět, porodní asistentce, ketrá mi pomáhala a ketrá mě povzbuzovala a také všem sestřičkám na oddělení šestinedělí, ketré nám se vším moc pomohli, vždy poradili, ať to bylo ve dne nebo v noci.Stále s úsměvem a trpělivostí. A nesmím zapomenout na staniční sestru Jitku Johánkovou, která naši maličkou naučila, jsk se správně přisát k prsu.

Všem maminkám bych chtěla říct, ať se porodu vůbec nebojí. Všechno se to dá zvládnout, i když máte pocit, že to trvá věky. Všechno to stojí za to, za ten první dotek, první pohled vašeho miminka. V tu chvíli zapomenete na všechnu bolest a pamatujete si jen to krásné.

Přeju z celého srdíčka všem těhulkám, ať svůj porod mohou prožít stejně tak krásně jako já. Nenechte si tuhle důležitou chvíli nikým pokazit!

A pokud jste třeba ze západních Čech, porodnici v Domažlicích mohu jen doporučit…

S pozdravem Jitka Šroubková (25) Tachov

Čtenář/ka časopisu Miminko 28. 05. 2009 / 12:00

Dobrý den milá redakce,rozhodla jsem se,že Vám také napíši svůj příbeh.

Je mi 21let,ale už v 17 letech jsem toužila po miminku.Nejdřív jsem si dodělala školu a teprv loni jsme s přitelem,se kterym chodim už 6 let pokoušeli o mimi.

V srpnu jsem vysadila antikoncepci, a jake bylo překvapení,když jsem 24.12.našla na těhotenském testu dvě čáečky.

Těhotenství jsem měla potvrzené,byla jsem u gynekologa,dos­tala jsem těhotenskou průkazku,no prostě vše bylo v pořádku.

S přítelem jsme se moc těšilyinaše první miminko,a radost s námi prožívala i moje maminka,která mi ze samé radosti už kupovala maličkosti pro naše malé.

12 února jsem byla s přítelem na ultrazvuku a sdělil nám,že miminku netluče srdíčko,tak jsem ve 12 týdnu musela na revizi,zhroutil se mi celý svět,ale já se nevzdám , v srpnu to zkusíme znovu.

Tímto Vám chci poděkovat, za Váš skvělý časopis,který mi dodává sílu,a který si i nadále kupuji, i když nejsem těhotná. Přeju Vám mnoho úspěchů a ještě více spokojených čtenářek.

S pozdravem Nikola Miláková Mikulov

Čtenář/ka časopisu Miminko 16. 05. 2009 / 12:00

Dobrý den milá redakce,jsem maminkou ročních dvojčátek a stále jsem marně pátrala po časopise,který by mi,,sedl,,.Na něktrých se mi nelíbila přemíra reklamy,na jiných všeobecné články,zkrátka vždy se našlo něco,za co mi připadalo zbytečné uvolňovat peníze z napjatého rozpočtu.

V mateřském centru jsem nahlédla párkrát i do vašeho časopisu a zjistila,že to je to,co hledám.Velmi poučný byl pro mě článek o zařazování cereálií do výživy,protože to je téma,které teď doma řešíme.Stejně tak správná výslovnost,o kterou jsme se nedávno přely s babičkami-šišlat či nešišlat na děti…

No a dneska jsem si našla info,jak si čaopis předplatit,protože se mi ho nepodařilo vždy sehnat ve stánku,takže už se na vás těším.Eliška Fuxová,Sušice

Čtenář/ka časopisu Miminko 06. 04. 2009 / 12:00

Zdravím všechny čtenářky časopisu miminko,Chtěla bych se s vámi podělit o mou jedinečnou zkušenost.Jak se mi

splnil můj celoživotní sen.Přítel a já jsme spolu již 8 let, a 6 let

jsme se snažili mít miminko, moje naděje byla stále menší a menší,

a moje psichyka na to začínala dorážet.Viděla jsem kolem sebe jak

všechny mé kamarádky postupně rodí a užívají si svých sluníček,

a v mé hlavě se točila neustále ta samá otázka, "Budu někdy taky

mít svoje sluníčko? Budu moct splnit svůj celoživotní sen?". Ale

postupem času se pořád nic nedělo, a tak jsem se odhodlala po 6ti

letech, navštívit doktora aby nás oba dva vyšetřil.Byla jsem si

naprosto jistá, že problém byl ve mně.Protože přítel už jednu dceru

má, ze svého předchozího vztahu.

Když jsme přišli k doktorce, museli nejdříve vyšetřit přítele,

prý se to tak dělá, protože je to snažší než u žen.Přítel

odcházel z ordinace hrdý, řekli mu že je v naprostým pořádku, a mně

tím potvrdili, že problém je ve mně.

Museli mi píchnout injekci na vyvolání menstruace, aby mně potom mohli

vyšetřit, dostala jsem injekci a šla jsem domu.

Jenže ani ta injekce mi nevyvolala menstruaci,už jsem to naprosto

vzdala, začala jsem přemýšlet o adopci nebo umělém

oplodnění.Chtěla jsem prostě být maminkou a nechápala jsem proč

některé ženy otěhotní bey jakéhokoliv problému.

Zavolala jsem paní doktorce a vzdělila jí,že jsem menstruaci

nedostala. A tak si mně objednala na ultrazvuk.

Na ultrazvuk se paní doktorka chvilku dívala a kroutila nechápavě

očima."Mladá paní, to vypadá,že jste v pátém týdnu

těhotenství".pra­vila a usmála se. Já jsem se pousmáala, a řekla jsem

jí, že to není moc dobrý vtip.

Jenže vtip to nebyl.Já jsem opravdu byla těhotná.

Rozbrečela jsem se radostí a okamžitě jsem to zavolala příteli.Já

jsem těhotná, opakovala jsem si pořád dokola a nemohla jsem tomu nijak

uvěřit.Až když nám v pátém měsíci vzdělili,že to bude

holčička, myslim že teprve potom mi konečně došlo, že budu maminka.

Porod byl císařským řezem,protože jsem měla vysoký tlak, poporodní

deprese jsem si taky pěkně užila. No a teď jsou naší Lalince 3

měsíce. Pořád se na nás krásně směje a tulí se k nám.

Mně se konečně splnil můj životní sen, a konečně máme taky naše

sluníčko.

Chtěla bych tímto článkem oslovit ženy se stejným problémem, jako

jsem měla já. Nevzdávejte to, mně to trvalo 6 let a nikdo neví proč.

Naděje umírá jako poslední.

Vero

Čtenář/ka časopisu Miminko 30. 03. 2009 / 12:00

dobrý den chtela bych říct že ste nejlepší , všechno co se dozvim se mi hodí i když sem po 4 těhotna 2× mě to zle dopadlo ale to starší žije a jinak jinak ty maminky maji kuráž když takhle dopadnou jedna porodí předčasně jako to hrozí mě kupuju si vas kratce ale pravidelně.nashle at to roste ve zdraví.

Čtenář/ka časopisu Miminko 05. 03. 2009 / 12:00

Milá redakce, moc vám děkuji za váš skvělý časopis. Vždycky se moc těším až ho najdu ve schránce a začnu listovat. Máte tam vše co se týče výchovy dětí. I články od maminek jsou velmi zajímavé a kolikrát mi pomohou v některých situacích. Moc děkuji čtenářka Olga s dcerou Leničkou.

Čtenář/ka časopisu Miminko 03. 02. 2009 / 12:00

Milá redakce a milé maminky s miminky, není to tak dlouho, co jsem náhodou přišla na Váš opravdu skvělý časopis. Jsem novopečenou maminkou čtyřměsíčního synka Štěpánka, takže uvítám spoustu zajímavých článků a rad, které v Miminku určitě nechybí. Prostě je moc fajn.Píši ale hlavně proto, že bych chtěla reagovat na článek z 8 měsíce loňského roku, který napsala Peťule, svým článkem, který bude patřit nejen jí, ale všem maminkám a ženám, které mají stejnou zkušenost.

V roce 2007 jsem s přítelem plánovala svatbu a co nejdříve miminko, po kterém jsme moc toužili. Ve svatební den jsem byla již těhotná, vyšlo nám to přesně tak, jak jsme si to naplánovali. Za týden jsme měli odjet na svatební cestu a den před odjezdem jsme měli návštěvu u gynekologa ( 6 týden ).Bohužel nám paní doktorka oznámila, že na ultrazvuku nevidí srdíčko miminka a že mě musí poslat do nemocnice na ,,lepší" ultrazvuk.Dostala jsem hrozný strach a celou cestu do nemocnice jsem probrečela.Ještě, že byl manžel se mnou, bez něj bych to nezvládla. V nemocnici nám arogantní lékařka ( a že jich není v dnešní době zrovna málo )řekla,že nechápe proč tam jsem a že se klidně může ještě týden počkat co ultrazvuk ukáže. Nechápu!!! Na svatební cestu jsme tedy odjeli s plnou taškou prášků na udržení těhotenství a doufali jsme, že to byl planý poplach.Lehce jsem špinila, ale snažila jsem se být v klidu, protože to bylo moc důležité . Když jsme se vrátili, následovala další návštěva u mé gynekoložky. Bohužel tentokrát to bylo jasné, žádné srdíčko, žádné miminko, byl to zamlklý potrat (prý je to dnes na denním pořádku).Ještě ten den lékař, který mi dělal zákrok a byl opravdu moc hodný, vysvětlil, že už to muselo být dříve jasné, že se už nic nezachrání a že by to mé tělo dříve nebo později dalo najevo.Druhý den ráno jsem byla propuštěna domů. Moc nás to ranilo, já jsem se s tí vypořádala celkem dobře, ale manžel, ač to na sobě nedal znát, byl na tom hůř. Byla nám doporučena půlroční odpočívací doba, říkala jsem si, že tak dlouho nezvládnu čekat, pořád jsem o tom doma mluvila a vše dokola připomínala, jaké by to bylo kdybych už měla bříško atd. Moc jsme se s manželem hádali, pořád mi říkal, že nemůžu každý měsíc kupovat testy a celá poblázněná sklamaně sedět že zase NIC a můžem být rádi, že to přišlo ze začátku, že později by to bylo horší.Po 4 měsících jsem konečně přestala myslet na to, jestli jsem těhotná, úplně jsem vypla a plně jsem se věnovala svým zájmům a práci a smířila se s tím, že rok není žádná čekací doba. Když jsem onemocněla chřipkou ( 5 měsíc po potratu ) a šla k obvodní lékařce pro neschopenku, napsala mi antibiotika, ale podmínkou bylo udělat si raději test. Doma jsem nevěřila svým očím, nejkrásnější dvě růžové čárečky. Celý den jsme se s manželem na sebe jen zubyli, těšili, ale zároveň i báli první návštěvy u gynekologa. Loni 29. září jsem porodila krásného zdravého chlapečka ( 3,15 51cm ) a na všechny ty starosti ,,zapomněla". A rada na konec: holky snažte se na to nemyslet, zabavte se nějakou prací nebo koníčky, věnujte se manželům/ přítelům, protože to je ta nejlepší cesta k dalšímu početí. Já si říkám, že jsou na tom holky daleko hůř, když přijdou o miminko v pozdějším stádiu těhotenství nebo i po narození a taky to, že co je špatné, musí z těla ven!

Mějte se krásně

Zdraví Lenka

Čtenář/ka časopisu Miminko 16. 03. 2009 / 12:00

Milé miminko,

Zdravím vás,budoucí maminky a také úplné maminky.váš časopis jsem si začala kupovat hned,jak jsem zjistila,že jsem těhotná.Moc mě zaujaly vaše články,rady a informace o porodu.Tak bych se svámi chtěla podělit o můj příběh.

Když jsem oznámila(tehdy ještě přítelovi),že jsem těhotná,tak byl rád a chystali jsme svatbu.Brali jsme se jako mladý pár.

Moje těhotenství bylo první a velmi jsme si to užívali.jezdily na výlety,kupovali postupně věci a těšili se,až se malá narodí.Taky jsem během těhotenství moc nepřibrala.jen 13kg.

Každý první týden v měsíci jsem chodila do poradny a vše bylo vždy v pořádku.Potom když jsme jeli na ctg do Brna-veveří,tak jsme zjistili,že čekáme holčičku.manžel a I já jsme byli strašně rádi,protože jsme si ji moc přáli.

Očekávaný termín porodu jsme měli 6.12.2008 a já už se fakt nemohla dočkat.Ve 30.týdnu jsem musela brát železo a magnesium.toho mi nejvíc chybělo.

Ve 38týdnu jsem byla na kontrole a doktorka,že se nic neděje,malá ani moc nebyla dole a že jestli v termínu neporodím,tak pak v pondělí půjdu na příjem a porod mi vyvolají.Z toho jsem měla největší obavy,protože moje sestra byť jen o rok a půl starší porodila vyvoláním a říkala,že to není vůbec příjemné,že lověk dostane bolesti najednou a ne postupně.Má o pět měsíců starší holčičku Aničku.

Bylo 1.12.2008 a manžel musel jet na služební cestu a zrovna skládal zkoušky.já jsem pořád myslela,že neporodím.tak jsem víc chodila na procházky,hrála na flétnu atd…

Bylo 4.12.2008 a byl krásný den.nato,že byl prosinec,tak nádhera.jsem ráno pouklízela,nachys­tala si tašku do porodnice,šla si koupit váš nový výtisk miminka a uvařila si rýži s dušeným masem.

Den jako obvykle.večer jsem sedla k počítači a k televizi.volala jsem si s manželem,a zrovna když jsme v půl dvanácté večer položili telefon a já se chystala jít spát,tak mě napadlo ještě pověsit záclony.ale to už jsem jaksi nedodělala.ve dvanáct jsem šla na záchod a byla jsem překvapená,že špiním.tak jsem v šoku volala rodičům a hned po té kamarádovi,jestli mě odveze do porodnice,že nejpozději ráno začnu rodit.Pak jsem taky volala manželovi,ale spal,tak mi to nezvedal.jsem byla v koncích,protože jsem si myslela,že to nestihne.byl 250 km daleko.Tak jsem mu napsala sms,zkontrolo­vala,jestli mám všechno a mohli jsme jet.

Dojeli jsme do porodnice v půl jedný,protože to tak daleko od domova nebylo.jen 12km.

Když mě přijali,tak vůbec nechtěli věřit tomu,že budu rodit.byla jsem uplně v pohodě,jen semtam nějaké ty stahy,ale bylo mi dobře.napojili mě na monitor,prohlídl mě primář a řekl,že tak v osm ráno se to rozjede.Ve tři mi volal manžel,že hned dojede a taky to splnil.v devět ráno už byl u nás.

Zase mě napojili na monitor a pro mě byla nejlepší poloha na míči.prej jsem otevřená už na 5prstů.ale já jsem pořád nic necítila.bylo kolem jedenácté a už jsem to i cítila.stahy po minutě.šla jsem do sprchy a v 11:45 na porodní sál.třikrát jsem zatlačila a malá byla venku.když jsme poprvé uslyšeli její hlásek,byl to ten nejkrásnější zvuk,jaký jsem kdy slyšela.manžel přestřihnul pupeční šňůru,pak si vzal foťák a během toho,co mě zašívali,tak on fotil.ještě na porodním sále jsem volala s kamarádama.Porod jsem si fakt užila.Kačenka se narodila v Novém Městě na Moravě

5.12. ve 12:05,měřila 48cm a vážila 3,42kg.

Dneska jsou Kačence 2.měsíce a tři týdny,a je moc šikovná a dělá nám jen a jen samou radost.

Závěrem bych chtěla poděkovat porodním asistentkám a mé paní doktorce Staré,kteří mi během porodu moc pomáhali.taky gynekologicko-porodnickém oddělení,kteří byli vždy moc ochotní a milí a velice moc nám pomáhali,pokud jsme si s něčím nevěděli rady.ještě jednou za všechno moc děkujeme.

Vaše čtenářkam Kateřina ze Žďáru nad Sázavou

Naše adresa:Kateřina Fagulová

Neumannova 47

Žďár nad Sázavou

591 01

Čtenář/ka časopisu Miminko 10. 03. 2009 / 12:00

Dobrý den vaší redakci a všem čtenářkam časopisu miminko. Moc ráda bych Vám chtěla popsat příchod naší milované Terezky na svět. Jsem mladá, je mi 20 let a jsem maminka 2 měsíční Terezky. Naše Terezka byla plánovaná,otěhotnět se nam podařilo po 9 mesících,a ta radost,kdyz jsem na těhotenském testu objevila 2 čárečky byla obrovská.Hned jsem vzbudila přítele, abych se o tu radost mohla podělit sním.Pán doktor mi zdělil, že jsme uz v 8 týdnu těhotenství.Celé těhotenství jsme měli bez problému,i když jsem se trošičku obávala.Můj přítel je o 16 let starší.všechny testy nam vyšly bez problému a tak jsme si těhotenství oba patříčně užívali.V 6 měsící jsem se dozvěděla,že nase malá v bříšku leží koncem panevním a jelikož mam dost úzkou panev,tak mě pan doktor přípravoval na to,že s největší pravděpodobnosti budu rodit císařským řezem.Celou dobu jsem doufala a prosila Terezku v břísku,aby se otočila,ale moc se jí nechtělo.Náš nejštastnější den přišel 7.1.2009 v 8.02 hod se nám naše Terezka narodila,3.25kg,50 cm. I přes veliký strach z porodu, císařským řezem jsme to všechno zvladli,jsme zdraví,štastní a naše malá Terezka nam roste jako z vody, ma už 5kg a 58 cm. A taky moc děkuji mému příteli,tatínkovi naší Terezky za to jak se o nás krásně stará a jak nám neustále dokazuje svojí lásku za to mu moc dekují. Všem maminkam přějí hodně zdravička a štěstí. Být maminkou je to nejkrásnější období v životě. S pozdravem Katka Vaše věrná čtenařka.

« Předchozí 1 11 21 26 27 28 29 30 31 32 40 Další »