facebook
Obálka časopisu Miminko Aktuální číslo
Příští číslo vychází
26. 4. 2018
Elektronická verze časopisu Miminko

Napište nám

 
« Předchozí 1 11 21 27 28 29 30 31 32 33 40 Další »
Čtenář/ka časopisu Miminko 30. 03. 2009 / 12:00

dobrý den chtela bych říct že ste nejlepší , všechno co se dozvim se mi hodí i když sem po 4 těhotna 2× mě to zle dopadlo ale to starší žije a jinak jinak ty maminky maji kuráž když takhle dopadnou jedna porodí předčasně jako to hrozí mě kupuju si vas kratce ale pravidelně.nashle at to roste ve zdraví.

Čtenář/ka časopisu Miminko 05. 03. 2009 / 12:00

Milá redakce, moc vám děkuji za váš skvělý časopis. Vždycky se moc těším až ho najdu ve schránce a začnu listovat. Máte tam vše co se týče výchovy dětí. I články od maminek jsou velmi zajímavé a kolikrát mi pomohou v některých situacích. Moc děkuji čtenářka Olga s dcerou Leničkou.

Čtenář/ka časopisu Miminko 03. 02. 2009 / 12:00

Milá redakce a milé maminky s miminky, není to tak dlouho, co jsem náhodou přišla na Váš opravdu skvělý časopis. Jsem novopečenou maminkou čtyřměsíčního synka Štěpánka, takže uvítám spoustu zajímavých článků a rad, které v Miminku určitě nechybí. Prostě je moc fajn.Píši ale hlavně proto, že bych chtěla reagovat na článek z 8 měsíce loňského roku, který napsala Peťule, svým článkem, který bude patřit nejen jí, ale všem maminkám a ženám, které mají stejnou zkušenost.

V roce 2007 jsem s přítelem plánovala svatbu a co nejdříve miminko, po kterém jsme moc toužili. Ve svatební den jsem byla již těhotná, vyšlo nám to přesně tak, jak jsme si to naplánovali. Za týden jsme měli odjet na svatební cestu a den před odjezdem jsme měli návštěvu u gynekologa ( 6 týden ).Bohužel nám paní doktorka oznámila, že na ultrazvuku nevidí srdíčko miminka a že mě musí poslat do nemocnice na ,,lepší" ultrazvuk.Dostala jsem hrozný strach a celou cestu do nemocnice jsem probrečela.Ještě, že byl manžel se mnou, bez něj bych to nezvládla. V nemocnici nám arogantní lékařka ( a že jich není v dnešní době zrovna málo )řekla,že nechápe proč tam jsem a že se klidně může ještě týden počkat co ultrazvuk ukáže. Nechápu!!! Na svatební cestu jsme tedy odjeli s plnou taškou prášků na udržení těhotenství a doufali jsme, že to byl planý poplach.Lehce jsem špinila, ale snažila jsem se být v klidu, protože to bylo moc důležité . Když jsme se vrátili, následovala další návštěva u mé gynekoložky. Bohužel tentokrát to bylo jasné, žádné srdíčko, žádné miminko, byl to zamlklý potrat (prý je to dnes na denním pořádku).Ještě ten den lékař, který mi dělal zákrok a byl opravdu moc hodný, vysvětlil, že už to muselo být dříve jasné, že se už nic nezachrání a že by to mé tělo dříve nebo později dalo najevo.Druhý den ráno jsem byla propuštěna domů. Moc nás to ranilo, já jsem se s tí vypořádala celkem dobře, ale manžel, ač to na sobě nedal znát, byl na tom hůř. Byla nám doporučena půlroční odpočívací doba, říkala jsem si, že tak dlouho nezvládnu čekat, pořád jsem o tom doma mluvila a vše dokola připomínala, jaké by to bylo kdybych už měla bříško atd. Moc jsme se s manželem hádali, pořád mi říkal, že nemůžu každý měsíc kupovat testy a celá poblázněná sklamaně sedět že zase NIC a můžem být rádi, že to přišlo ze začátku, že později by to bylo horší.Po 4 měsících jsem konečně přestala myslet na to, jestli jsem těhotná, úplně jsem vypla a plně jsem se věnovala svým zájmům a práci a smířila se s tím, že rok není žádná čekací doba. Když jsem onemocněla chřipkou ( 5 měsíc po potratu ) a šla k obvodní lékařce pro neschopenku, napsala mi antibiotika, ale podmínkou bylo udělat si raději test. Doma jsem nevěřila svým očím, nejkrásnější dvě růžové čárečky. Celý den jsme se s manželem na sebe jen zubyli, těšili, ale zároveň i báli první návštěvy u gynekologa. Loni 29. září jsem porodila krásného zdravého chlapečka ( 3,15 51cm ) a na všechny ty starosti ,,zapomněla". A rada na konec: holky snažte se na to nemyslet, zabavte se nějakou prací nebo koníčky, věnujte se manželům/ přítelům, protože to je ta nejlepší cesta k dalšímu početí. Já si říkám, že jsou na tom holky daleko hůř, když přijdou o miminko v pozdějším stádiu těhotenství nebo i po narození a taky to, že co je špatné, musí z těla ven!

Mějte se krásně

Zdraví Lenka

Čtenář/ka časopisu Miminko 16. 03. 2009 / 12:00

Milé miminko,

Zdravím vás,budoucí maminky a také úplné maminky.váš časopis jsem si začala kupovat hned,jak jsem zjistila,že jsem těhotná.Moc mě zaujaly vaše články,rady a informace o porodu.Tak bych se svámi chtěla podělit o můj příběh.

Když jsem oznámila(tehdy ještě přítelovi),že jsem těhotná,tak byl rád a chystali jsme svatbu.Brali jsme se jako mladý pár.

Moje těhotenství bylo první a velmi jsme si to užívali.jezdily na výlety,kupovali postupně věci a těšili se,až se malá narodí.Taky jsem během těhotenství moc nepřibrala.jen 13kg.

Každý první týden v měsíci jsem chodila do poradny a vše bylo vždy v pořádku.Potom když jsme jeli na ctg do Brna-veveří,tak jsme zjistili,že čekáme holčičku.manžel a I já jsme byli strašně rádi,protože jsme si ji moc přáli.

Očekávaný termín porodu jsme měli 6.12.2008 a já už se fakt nemohla dočkat.Ve 30.týdnu jsem musela brát železo a magnesium.toho mi nejvíc chybělo.

Ve 38týdnu jsem byla na kontrole a doktorka,že se nic neděje,malá ani moc nebyla dole a že jestli v termínu neporodím,tak pak v pondělí půjdu na příjem a porod mi vyvolají.Z toho jsem měla největší obavy,protože moje sestra byť jen o rok a půl starší porodila vyvoláním a říkala,že to není vůbec příjemné,že lověk dostane bolesti najednou a ne postupně.Má o pět měsíců starší holčičku Aničku.

Bylo 1.12.2008 a manžel musel jet na služební cestu a zrovna skládal zkoušky.já jsem pořád myslela,že neporodím.tak jsem víc chodila na procházky,hrála na flétnu atd…

Bylo 4.12.2008 a byl krásný den.nato,že byl prosinec,tak nádhera.jsem ráno pouklízela,nachys­tala si tašku do porodnice,šla si koupit váš nový výtisk miminka a uvařila si rýži s dušeným masem.

Den jako obvykle.večer jsem sedla k počítači a k televizi.volala jsem si s manželem,a zrovna když jsme v půl dvanácté večer položili telefon a já se chystala jít spát,tak mě napadlo ještě pověsit záclony.ale to už jsem jaksi nedodělala.ve dvanáct jsem šla na záchod a byla jsem překvapená,že špiním.tak jsem v šoku volala rodičům a hned po té kamarádovi,jestli mě odveze do porodnice,že nejpozději ráno začnu rodit.Pak jsem taky volala manželovi,ale spal,tak mi to nezvedal.jsem byla v koncích,protože jsem si myslela,že to nestihne.byl 250 km daleko.Tak jsem mu napsala sms,zkontrolo­vala,jestli mám všechno a mohli jsme jet.

Dojeli jsme do porodnice v půl jedný,protože to tak daleko od domova nebylo.jen 12km.

Když mě přijali,tak vůbec nechtěli věřit tomu,že budu rodit.byla jsem uplně v pohodě,jen semtam nějaké ty stahy,ale bylo mi dobře.napojili mě na monitor,prohlídl mě primář a řekl,že tak v osm ráno se to rozjede.Ve tři mi volal manžel,že hned dojede a taky to splnil.v devět ráno už byl u nás.

Zase mě napojili na monitor a pro mě byla nejlepší poloha na míči.prej jsem otevřená už na 5prstů.ale já jsem pořád nic necítila.bylo kolem jedenácté a už jsem to i cítila.stahy po minutě.šla jsem do sprchy a v 11:45 na porodní sál.třikrát jsem zatlačila a malá byla venku.když jsme poprvé uslyšeli její hlásek,byl to ten nejkrásnější zvuk,jaký jsem kdy slyšela.manžel přestřihnul pupeční šňůru,pak si vzal foťák a během toho,co mě zašívali,tak on fotil.ještě na porodním sále jsem volala s kamarádama.Porod jsem si fakt užila.Kačenka se narodila v Novém Městě na Moravě

5.12. ve 12:05,měřila 48cm a vážila 3,42kg.

Dneska jsou Kačence 2.měsíce a tři týdny,a je moc šikovná a dělá nám jen a jen samou radost.

Závěrem bych chtěla poděkovat porodním asistentkám a mé paní doktorce Staré,kteří mi během porodu moc pomáhali.taky gynekologicko-porodnickém oddělení,kteří byli vždy moc ochotní a milí a velice moc nám pomáhali,pokud jsme si s něčím nevěděli rady.ještě jednou za všechno moc děkujeme.

Vaše čtenářkam Kateřina ze Žďáru nad Sázavou

Naše adresa:Kateřina Fagulová

Neumannova 47

Žďár nad Sázavou

591 01

Čtenář/ka časopisu Miminko 10. 03. 2009 / 12:00

Dobrý den vaší redakci a všem čtenářkam časopisu miminko. Moc ráda bych Vám chtěla popsat příchod naší milované Terezky na svět. Jsem mladá, je mi 20 let a jsem maminka 2 měsíční Terezky. Naše Terezka byla plánovaná,otěhotnět se nam podařilo po 9 mesících,a ta radost,kdyz jsem na těhotenském testu objevila 2 čárečky byla obrovská.Hned jsem vzbudila přítele, abych se o tu radost mohla podělit sním.Pán doktor mi zdělil, že jsme uz v 8 týdnu těhotenství.Celé těhotenství jsme měli bez problému,i když jsem se trošičku obávala.Můj přítel je o 16 let starší.všechny testy nam vyšly bez problému a tak jsme si těhotenství oba patříčně užívali.V 6 měsící jsem se dozvěděla,že nase malá v bříšku leží koncem panevním a jelikož mam dost úzkou panev,tak mě pan doktor přípravoval na to,že s největší pravděpodobnosti budu rodit císařským řezem.Celou dobu jsem doufala a prosila Terezku v břísku,aby se otočila,ale moc se jí nechtělo.Náš nejštastnější den přišel 7.1.2009 v 8.02 hod se nám naše Terezka narodila,3.25kg,50 cm. I přes veliký strach z porodu, císařským řezem jsme to všechno zvladli,jsme zdraví,štastní a naše malá Terezka nam roste jako z vody, ma už 5kg a 58 cm. A taky moc děkuji mému příteli,tatínkovi naší Terezky za to jak se o nás krásně stará a jak nám neustále dokazuje svojí lásku za to mu moc dekují. Všem maminkam přějí hodně zdravička a štěstí. Být maminkou je to nejkrásnější období v životě. S pozdravem Katka Vaše věrná čtenařka.

Čtenář/ka časopisu Miminko 08. 01. 2009 / 12:00

mili casopise miminko kupuji si vas od chvile co jsem porodila svojii dcerku barusku a moc nam oboum pomahate najdu v casopise uplne vsechno sem hrozne rada ze takovi casopis vubec je. ste skveli a chci vam poprat at se vam dari furt stejne a at mate hodne spokojenych maminek jako jsem treba ja.z pozdravem zuzana z prahy

Čtenář/ka časopisu Miminko 23. 02. 2009 / 12:00

milá redakce,

děkuji za skvělý časopis, který mi u mnohokrát pomohl se svými radami. Mám své první mimčo, tříměsíční Kačenku a jako „stará matka“ jak mě při některých vyšetřeních označili (rodila jsem v den svých 41 narozenin) bych chtěla uklidnit ostatní budoucí maminky co si počkali, že vše je v pořádku, porod byl bez problémů a péče o malou i když hodně akční princeznu je pohodová. Nenechte se otrávit narážkama na věk, miminko stojí za všechny poklady světa…:-)

Čtenář/ka časopisu Miminko 14. 11. 2008 / 12:00

dobry den chci vam hrozne podekovat za tenhle uzasnej casopis kterej me hodne naucil!chci vam napsat svuj pribeh i kdys pro nekoho bude nepochopitelny.je mi 16let a mam rocni holcicku barunku.stalo se to vsechno hrozne rychle ve 14letech sem se seznamila z jednim klukem kterymu jsem lhala o tom kolik mi je let.rekla sem mu ze je mi 16let a hrozne sem se zamilovala zacaly jsme spolu chodit a vyspaly jsme se spolu ja pred nim chtela us vypadat dospele tak jsem mu rekla ze beru antikoncepci ale nebrala sem ji dalsi mesic sem to nedostala a v tom zmatku a v zamilovanosti jsem si toho vubec nevsimala asi po 4mesicich se me mirek zeptal jestli sem to dostala atd ale rekla jsem ze sem byla u doktorky a ze mi rekla ze mam zanet mocoviho mechyre a ze ot toho to nemusim dostat pak sem se furt na neco vymlouvala . asi o 4mesice pozdejs jel mirek do anglie.a v tu dobu sm vedela ze tehotna jsem ale furt sem si to nepripustela a nevenovala tomu pozornost!priznala jsem se mu kolik mi je opravdu let vty dobe mi bylo us 15.a taky mu rekla ze jsem v 5mesici sama sem nevedela v jakym mesici jsem nikam jsem nechodila k zadnemu doktorovi.a bricho sem skoro zadny nemela protoze jsem dost silne postavi a nosim volne veci.o tyden pozdeji jsem v noci dostala hrozne boleste sla jsem za mamou tu to ani ve snu nenapadlo ze bych mohla byt tehotna nejak k ranu mi mama sahla na bricho a nahmatala barunky hlavicku a jely jsme hned na ginekologii tam mi rekli ze jsem us otevrena tet presne nevim na kolik cm,a odvezla me sanitka do porodnice na bulovku.a tam jsem porodila baru z mirkem jsme spolu do tet sme oba radi ze barunku mame a ja toho vseho hlavne tech lzi hrozne moc lituju!davala jsem v sazku barunky zdravi tet bych to nikdy vzivote neudelala!o barunku se starame z mirkem oba dva a de nam to jako kazdymu jinymu paru z miminkem!A ZAP­LATPAMBUH JE BARUNKA UPLNE ZDRAVA A HEZKA HOLCICKA Z POZDRAVEM ZUZANA

Čtenář/ka časopisu Miminko 20. 10. 2008 / 12:00

Dobrý den, ráda bych se s vámi podělila o svůj zážitek z těhotenství jako takového. Jsem teď v 9. měsíci těhotenství a na porod čekám jako na smilování boží…

V první řadě bych chtěla poukázat na to, jak se děsně moc změnila doba. I když je mi 21 let a vím věci jen z vyprávění…To, že když se holka nevdala do dvaceti let a neměla mimčo, tak byla hned zvláštní, každý si na ní ukazoval. A v dnešní době? V dnešní době je všude okolo nás propagováno těhotenství v „pozdějším“ věku a ukazuje se naopak na ty, které mají dítě dřív. Ne, že bych byla nějakým způsobem proti tomu pořídit si děťátko po 35ti letech-ba naopak-sama to tak plánuji (se svým třeba třetím dítětem), ale tím, že je dneska v popředí kariéra a že se všichni hrnou nahoru po jakýchsi kariérních stupíncích žebříku a děti až prostě potom, tak „MY“ maminky, kterým je pod 25 let, čelíme otázkám typu-„Ale to nebylo plánované miminko-nebo jste ho plánovali?“ Opravdu-noviny, časopisy, internet…jsou pozdějším těhotenstvím úplně plné. No a já jsem tedy jednou z těch „mladých“ maminek. Té výše zmiňované otázky jsem si poslechla až až a opravdu jsem se cítila dost hrozně. Vždyť třeba studovat se dá taky při děťátku-sice dálkově, ale dá…Pracovat na mateřské už také není zas až tak těžké. Dokonce i bez peněžního omezení, což je super. Tak v čem je problém? Jsem moc ráda dnešnímu babyboomu. Třeba nebudu jednou z mála mladších.

Ale dost o věku a těhotenství. Další mou zmiňovanou kapitolou budou problémy. Jak originální. Každá těhotná si stěžuje, jedna na to, druhá na ono. Od začátku těhotenství až tak zhruba do 4. měsíce jsem zvracela a skoro nic jsem nepozřela. Byla jsem jako dvakrát přeloženej vítr a nemohla jsem chudákovi manželovi ani uvařit-prostě-kuchyň byla pro mě něco jako 13. komnata, která je záměrně zamčená na klíček. Pak ustaly problémy ve 4. měsíci a začaly problémy další…Jedním z nich byl můj zážitek z gynekologie. Nebylo to nic špatného-paní doktorka se chovala velmi vlídně, sestřičky též…ALE !!! Bodejď by ne, když si za to nechávali zaplatit velmi tučné peníze. Opravdu-v jednom nejmenovaném centru po mě chtěli 700 za každý normální (standartní-jak chcete) ultrazvuk, 900 za zjištění pohlaví dítěte…Na monitoru paní doktorka viděla malého pindíska a šup-o skoro tisícovku jste milá maminko lehčí. Dost mě to vyděsilo, ale nechávala jsem to plynout zhruba do 5. měsíce, protože jsem jako prvorodička myslela, že je to normální. Pak mi to ale jednou nedalo a zavolala jsem si přímo na VZP-na nějakou jejich centrálu a tam zjistila, že usměvavá paní doktorka si nechává proplácet všechny úkony dvakrát-jednou od pojišťovny a jednou od maminek. Jak podlé-takhle se vydělávají peníze! Tak jsem se pokoušela přeobjednat-sice mi to chvilku trvalo, protože bylo všude narváno, ale nakonec se mi to podařilo do soukromé ordinace, kde přestože je ta ordinace soukromá, se neplatí…

Nastává 6. měsíc a mně nastávají další trable. Stěhujeme se do koupeného baráčku a řešíme otázku, čím začít u rekonstrukce dřív. Neměli jsme nejprve ani vodu. To se za 5 dní vyřešilo a šikovný tchán s taťkou nám vodu zavedli, ale než byla teplá, tak jsme se 14 dní koupali ve vodě studené. Následovala kanalizace, elektřina…topení. Všude plno prachu, všude cihly od bourání. Šílená představa, že? Já v té době ještě pracovala v jedné nejmenované firmě, díky které jsem posléze přišla o mateřskou, ale to je pohádka zase jiná. Takže práce, barák, ještě jsem studovala (teda vlastně studuji) vejšku. No a k tomu všemu ty pravé těhotenské problémy jako je změna nálad, hemeroidy, pálení žáhy, UKRUTNÁ! bolest v kříži…ty změny nálad byly pro mého ubohého manžela asi to nejhorší, vzhledem k tomu, že sám měl svých problémů dost, když si bral přesčasy v práci, ještě makal na baráku, též se snaží studovat. NO a do toho jeho ubrečená manželka, která mu věčně vytýká, že jí nemá rád, že jí nehladí břicho, nepusinkuje jí při příchodu a odchodu-kdybych mohla, tak mu masíruju a škrábám zádička celý rok, pač to má rád a jedině tím bych mu tohle mohla vynahradit.

Teď jsem tedy v 9. měsíci, všechny problémy přetrvávají, přičemž máme už spoustu věcí v baráku hotovo-teda až na podlahy a stěny, což je také vcelku zásadní, ale s menší pomocí od kamarádů se to snad zvládne a na kuchyň, ale to se vyřeší dvojvařičem a remoskou. Krom toho se už nemůžu ohnout přes břicho a pořád přemýšlím, jak to sakra udělám s tou školou při kojení? Už jsem se dohadovala s mamkou, že mi bude vozit chlapečka na kojení, zvládaly to naše báby a to každý den, když jim prabáby vodily do práce děti, budu to zvládat i já jednou za 14 dní. Nebo si mám mlíčko odstříkávat aspoň po dobu toho šestinedělí? To teda nevím. Každopádně-na žádném předporodním kursu jsem nebyla-ale zítra mě teda čeká, abych byla „in“ a nic mi neuteklo…ale zato mě maminka pustila úžasnej (ať žije ironie) dokument jménem porod, kde je všechno vidět zhruba z půl metru. Takže…OPĚT! lituji svého manžela, který všechno toto absolvuje a ještě mě bude muset psychicky držet, až na něj budu řvát, že to nezvládnu a až uvidí to všechno.

A shrnutí? Těhotenství je vlastně skvělé období plné proměnlivých nálad a otázek, co a jak… Ale ne-myslím, že teď si vy starší maminky říkáte-tak vidíš, holka, po přečtení tvého článku bychom ti chtěly říct, že vlastně ani nejsi zralá mít děťátko, když si tolik stěžuješ, když píšeš takové bláboly. Ale víte co? I přes ty problémy, přes ty složité situace, ve kterých jsem byla nebo jsem a budu-přes to přeze všechno se strašně moc na děťátko těším a věřím, že mi to všechno ten uzlíček štěstí vynahradí. Až ho poprvé dostanu na svá prsa, ať uvidím tatínka plakat dojetím, že má syna…až se poprvé postaví, bude chodit, bude mít ty své dětské problémy…na to všechno se těším. Mým životním cílem nebyla kariéra, být úspěšná, známá nebo snad bohatá, ale mít svojí spokojenou rodinu a být šťastná. A protože jsem děsně nedočkavé stvoření, tak jsem se pro mimíska rozhodla už teď. Tak mě prosím neodsuzujte…a přeji hodně štěstí a trpělivosti všem, které se rozhodly stejně jako já.

Čtenář/ka časopisu Miminko 26. 07. 2008 / 12:00

Milá redakce časopisu Miminko,

prosím o otištění mého „varování“, které se týká cvičení dětí Vojtovou metodou. Posílám jej do více časopisů pro maminky, protože snad touto cestou oslovím nejvíce rodičů, kteří s dětmi cvičí. Hned v úvodu předesílám, že toto cvičení je jedinečnou metodou vedoucí ke zlepšení hybnosti rizikových nebo postižených dětí. Moje varování se týká metodiky provádění.

Můj syn se narodil 7 týdnů před termínem. Hned v nemocnici jsme začali cvičit, a po propuštění nás odeslali na specializované pracoviště, kde jsme chodili na neurologické kontroly a rehabilitaci. Rodiče, prosím vás, specializované automaticky neznamená, že tam cvičí dobře. Když nám po 5 měsících opravdu poctivého cvičení (4× denně) paní neuroložka na kontrole řekla, že dítě odpovídá kvalitou pohybu 6 – 8 týdnům, ale že postižený není, „jenom“ zpomalený, musela jsem to nějak řešit. Věděla jsem totiž, že tak obrovské zpomalení vývoje znamená, že se něco děje špatně – buď syn postižený je, nebo cvičíme špatně. A podotýkám, že jsme byli vždy chváleni, že cvičíme velice dobře.

Na internetu jsem si našla fyzioterapeutku, která provádí vyšetření motorického vývoje dětí a konzultaci terapie. Má certifikovaný kurz ze školícího střediska RL-Corpus v Olomouci, které se výukou terapeutů zabývá. Vyšetřila Jakuba podrobněji než paní doktorka z neurologie a konstatovala, že syn má centrální koordinační poruchu 2 – 3stupně (jsou celkem 4). Pak jsme se dali do cvičení – samozřejmě, že i když vše říkala velice slušně a opravovala postupně až nenápadně, ve finále to cvičení vypadalo úplně jinak. Ať se jedná o provedení či posloupnost cviků. Původní rehabilitaci jsme opustili a dojíždíme jednou týdně za paní magistrou. Po 2 – 3 týdnech terapie udělal Jakub takový pokrok, až to bylo k neuvěření. Dohnal zameškané a teď již jeho dovednosti skoro odpovídají věku. Začíná se přetáčet na bříško a s manželem jsme z toho nadšení. Ještě nevíme, jak bude jeho vývoj vypadat dál, protože míra postižení se rozpozná po jednom roce – až začne dítě chodit. Může být bez následků, může být postižený. Každopádně vím, že dělám pro něj to nejlepší, co mohu. A velice lituji ztracených 5 měsíců neúčinného cvičení. Teď je cvičení o to těžší, že Jakub je již silnější a musíme se občas prát. Malé miminko je rozhodně tvárnější..

Rodiče, pohlídejte se kvalitu terapie a nebojte se ptát, zda mají vaši terapeuti specializovaný kurz. Samozřejmě nechci tvrdit, že je spousta „špatných“ terapeutů – je to tak jako v každém jiném povolání, lidé výtečně kvalifikovaní a jiní méně. Pokud se vám cokoliv nezdá, ihned vyhledejte někoho, kdo provádí konzultace. Děláte to pro své dítě. A když už cvičení věnujete tolik energie, odhodlání a důslednosti, ať to má smysl. Já jsem se po zjištění, že cvičíme špatně málem zhroutila. Vyvarujte se toho. Je to náročné pro vás i pro dítě, a když budete cvičit správně, určitě uvidíte výsledky dřív. A nebudete mít pocit, že jste ten malý uzlíček trápili zbytečně. Přeji vám pevné nervy.

Obrovské poděkování patří paní magistře Zábojníkové, která nás zachránila.

Kateřina Honová

« Předchozí 1 11 21 27 28 29 30 31 32 33 40 Další »