Vánoční menu pro batolata

Je to stále stejné. Už deset let se těšíme na společné spočinutí u štědrovečerní tabule a pokaždé ta chvíle končí křikem, pláčem a vzájemně se probodávajícími pohledy dospělých. Každý rok si říkám, že už příště nechci trávit Štědrý večer s celou rodinou. Každý příští rok se zase scházíme všichni. Rodiče, prarodiče, teta, sestra, její i moje děti a můj manžel. Posledně jmenovaný je jediný, komu na naší večeři vůbec nic nevadí.

Tradice štědrovečerního stolu, na níž bazírují prarodiče, rodiče i teta, nejvíce vadí našim dětem. Už si zvykly, že se u nás od stolu nevstává, že si nemohou odběhnout pro hračku, nebo k televizi. To pochopily během dvou tří let. Žádné z dětí ovšem nechápe skladbu večeře. Přiznám se, že štědrovečerní menu nechápu dost dobře ani já.

Máme tři polévky (rybí přinesla babička, hrachovou táta a zelňačku teta ze Slovenska). Polévky musí být, protože naši příbuzní je pokládají za relikvii přinesenou před mnoha desítkami let z původních rodin. My dodržujeme tradici. Táta si vymohl na štědrovečerní stůl hrachovou polévku a hubník. Výborná věc. Děti nejedí ani polévky, ani houbovou specialitu.

Pak následuje smažený kapr s bramborovým salátem. Klasika. Teta kapra na svůj žlučník nemůže, tak pauzíruje. Děti taky. Nemají rády kapra ani salát. Můj muž si z domova přinesl zvyk – smažené vinné klobásy. Tu servírujeme na závěr. Nejí ji moje matka. Děti stále ještě nespolkly ani sousto.

Celý text článku najdete v časopisu Miminko č. 12/2010.

1. 12. 2010

Zpět na přehled článků

---