Co miminka potřebují?

Čekáte první miminko? Nebo se vám narodilo druhé, či třetí, ale je prostě úplně jiné a nic co máte vyzkoušené, na tohle dítě neplatí?

Každé dítě je jiné a zrovna tak i každá rodina. Měníme se, a s tím i naše potřeby a postoje. Co jsme si představovali jako ideální péči před pár lety, teď možná zpochybňujeme. A to je skvělé – otevírá nám to prostor učit se.

Michael Odent, citlivý a inspirativní porodník, prohlašoval, že těhotná žena potřebuje jen dvě věci – zpívat a jíst sardinky. Mateřství by nemělo být o moc složitější. Vždyť jsme přežili pravěk! Nemůže být nutné nic speciálního.

Zpátky na stromy? Ne, do jeskyně!

Přežili jsme pravěk a naše miminka jsou potomky těch nejzdravějších pravěkých mimin. Dětí, které si vymohly a zajistily takovou péči, aby se jim dobře dařilo a spokojeně se probatolily dětstvím až do dospělosti a úspěšně odchovaly své vlastní potomky. A to teda nebylo jen tak. Pomohly jim k tomu staletí cizelované instinkty a strategie, které ovšem s nástupem zemědělství nebo dokonce průmyslové revoluce jaksi nevymizely.

Miminka jsou prostě návštěva z pravěku. My víme, že si zamkneme dveře a jsme v bezpečí. Miminko čeká, že nám může kdykoli za krk dýchat šavlozubý tygr. Není divu, že za jediné bezpečné místo považuje náruč někoho milujícího a pečujícího.

Co miminka potřebují se dozvíte během Světového týdne respektu k porodu: http://respektkporodu.cz/online/

Nové neurologické výzkumy ukazují, že fyzický a láskyplný kontakt je pro zdravý vývoj dětí nezbytný. Zajímavé články na toto téma napsal třeba František Koukolík. Nedostatek emocionální výživy v raném dětství se projevuje nejen na základní struktuře osobnosti, ale dokonce lze jeho stopy najít ve změněné podobě mozku. A má to logiku. Malé miminko a vlastně ani docela velké batole, které běhá a docela i mluví, by bez péče nepřežilo.

V přírodním prostředí se nesetkáte se situací, kdy by bylo naprosto bezpečné miminko položit a na pár hodin odejít. V Brazilském pralese nebo Sibiřské tundře možná ani na pár minut. Takže miminka, která přežila, měla dostatečnou péči. Ochotnou náruč. Neustálou láskyplnou kontrolu. A uměla poznat, kdy byla pozornost laxní nebo polovičatá a uměla si o ni říct. A umí to i teď!

Shrnu to: Mazlením nelze rozmazlit!

Čeština je v tomto směru trochu matoucí, ale je to tak: mazlení nerozmazluje. Naplňování potřeb dítěte: nerozmazluje. Kochání se, hraní, blbnutí, klidná tichá pozornost – nic z toho nerozmazluje. Vlastně mazlení a rozmazlování spolu vůbec nesouvisí!

Nechci být otrok!

Stejně si nejste jistá a bojíte se, abyste si nevychovala „závisláka“? Abyste nebyla „opičí matka“? Bát se nemusíte. Je to bezpředmětné, ani nemohu říct, že je na to pozdě. Miminko totiž na vás úplně a zcela závislé je. (Nebo tedy, nemusí to být úplně na vás, ale na „pečující osobě“.) Projevy „závislosti“ jsou většinou jen úplně prostou snahou zajistit si pocit bezpečí.

A ta „opičí matka“? To by bylo to nejlepší, co by vás mohlo potkat! Otevřít se pocitům a instinktům, kterými nás příroda nebo evoluce vybavila. Jděte do ZOO, posaďte se před pavilon goril a sledujte, co opičí máma dělá. Zdá se vám, že je otrokem?

Je to intuice nebo jsem to jen někde slyšela?

My lidé to ale přeci jen máme složitější. Péče o naše mladé není založená jen na instinktivním chování, ale také na naučeném. A tady přijde kámen úrazu. Lidé žili odedávna v tlupách, sociálně úzce provázaných skupinách, klanech a širokých rodinách.

Mladé dívky se od útlého dětství staraly o mladší sourozence a příbuzné. Než měly vlastní děti, zažily různá miminka a mohly pozorovat různé rodiče v každodenním (a také celodenním) provozu. Učily se pozorováním i vlastními zkušenostmi. Tříbily si své postoje i dovednosti.

Dnes je to stejné, ženy také nasávají zkušenosti od raného mládí. Bohužel jsou ale většinou hodně zprostředkované a často velice zkreslené. Nejvíce mimin jsme za život mohly pozorovat v reklamách!

Co skutečná nereklamní miminka potřebují, se dozvíte během Světového týdne respektu k porodu: http://respektkporodu.cz/online/

Jsem máma! Pomoc?

Dnešní žena většinou drží v náručí novorozené miminko poprvé až to vlastní. Poprvé pečuje o miminko celé hodiny, poprvé je s ním přes noc … a navíc je na to sama. Nikdy dřív lidé nežili v atomizovaných mikrorodinách. A nikdy dřív nebyl tak silný tlak na to, aby to ženy samy zvládly.

Proti našim maminkám a babičkám, které na tom byly velice podobně jako dnes my (malé zkušenosti a příliš úzká rodina), ale máme jednu obrovskou výhodu. Nejsme svázané jen naší vsí a naší kulturou. Můžeme se učit nejen od žen, které jsou v dosahu jednoho dne chůze, ale od žen z celého světa.

Máme internet (což je skvělý zdroj i zákeřná bažina) a kulturní relativismus, který nás nabádá inspirovat se napříč kontinenty. Máme rafinované psychologické výzkumy, které potvrzují, co jsme dávno tušily a knihy a články na všechna témata, co nám vrtají hlavou. A máme také přednášky a workshopy na Světovém týdnu respektu k porodu!

Otevřete se, inspirujte se a učte se.

Věřte sobě i miminku.

Dělejte to, co vám funguje.

Nebojte se.

Milujte.

Půjde to samo.

A když ne, řekněte si o pomoc.

A přijďte na přednášku, ráda vás uvidím a určitě dojde i na nějaké vychytávky.

Co miminka potřebují se dozvíte během Světového týdne respektu k porodu: http://respektkporodu.cz/online/

Připraveno jako podpora online Světového týdne respektu k porodu.

Milena Jeřábková

14. 5. 2020

Zpět na přehled článků

---